Josef Pitter

 

 

Český grafik Josef Pitter žil a tvořil v Sofii mezi roky 1909 a 1921. Byl tam pozván nedlouho předtím založenou Státní malířskou školou a stal se tak defakto prvním akademicky vzdělaným grafikem v Bulharsku. 

 

 

Na začátku 20. století dělalo bulharské umění teprve první krůčky a role Josefa Pittera byla pro rozběh bulharské volné grafiky neocenitelná. spolu se svými krajany a kolegy v bulharské malířské škole – profesory malby Ivanem Mrkvičkou a Jaroslavem Věšínem – patřil Pitter k zakladatelům novodobého bulharského výtvarného umění. V bulharském malířství byů jedním z prvních tvůrců, kteří používali jako hlavní motiv ve svých pracích náměty a témata ze staré Sofie. Tu viděli idylicky a vnímali srdcem. Jeho díla svědčí o pozoruhodném nadání a velmi profesionálním ovládání složitých grafických technik. Přestože tehdy ještě nebyla grafika jako forma volné umělecké tvorby populární, vytvářel grafické listy z dnešního pohledu působivé a technicky dokonalé. 

 

Aačkoli sofijská Národní galerie uchovává bohatou sbírku výtvarného dědictví Josefa Pittera, darovanou v roce 1986 jeho dcerou a synem – kresby, akvarely, olejomalby, užitou grafiku -, on sám je dodnes známý spíše jen omezenému okruhu bulharských odborníků a sběratelů. Jeho díla se přesto tu a tam objeví i v nějaké tuzemské aukci.

 

V roce 2016 mu byla věnována výstava ve Ville Pelle v Praze, jejiž text jsem převzal a lehce poupravil.

 

 

 

 

 

 

 

Pečetidlo ze 14. století

 

Středověká pečetidla a nebo také typáře byly důležitými nástroji k ověřování dokumentů a uzavírání dopisů pomocí voskových pečetí. Vyráběly se z bronzu nebo jiných kovů (známe dokonce i pár kamenných). Jejich hlavní částí bylo reliéfní znamení, obvykle s erbem nebo iniciálami. Z druhé strany pak býval kolmo umístěný výčnělek, takzvaná kobylka s očkem pro zavěšení. Kobylka sloužila také pro uchopení pečetidla při jeho používání. Matrice byla nejdříve odlitá jako prázdný polotovar, aby do něj následně řemeslník dle přání klienta vyryl kýžené znamení.

Majitel nosil své pečetidlo neustále při sobě a dbal, aby jej neztratil. Ztráta totiž představovala nepříjemnou situaci. Muselo se pak nejen obstarat pečetidlo nové ale také zařídit, aby to staré nemohl nikdo zneužít. To znamenalo zneplatnění původní pečeti a její nahrazení novou, což ve středověku byl daleko náročnější proces než dnes.

Pečetidly mohli disponovat nejen jedinci z řad šlechty a bohatších občanů, ale i města či světské a církevní instituce.

Naše pečetidlo bylo nalezené v nedávné době ve Středočeském kraji a ačkoliv jeho ztráta majiteli radost zajisté neudělala, tak my díky ní máme vzácnou možnost nahlédnout do dob vrcholného středověku.

 

 

 

 

Ing. Pavel Maličký, odborník na středověká pečetidla, o tomto konkrétním exempláři napsal následující:

"Pečetidlo je ze 14. století, opis je proveden gotickou majuskulí a zní S[igillum] SVAGONI, tedy pečeť jakéhosi Svagona.

Forma pečetidla odpovídá poměrně běžnému tvaru, avšak nikoliv ve zdejších krajinách, ale v západní části říše a je bezesporu převzata z francouzského kulturního prostředí. Ve 14. století neexistuje ani jeden šlechtic používající tento tvar pečeti, který vzdáleně připomíná štítovou, která však nepřežila rok 1300 a přestala být v oblibě.

Jak jméno a chybějící predikát (místo po kterém se majitel pečeti psal zpravidla uvozené latinským DE tedy "z" a následuje jméno statku který feudál držel), tak tvar pečeti nám dávají jasnou nápovědu, že ztracené pečetidlo, nepochází z místního kulturního prostředí a náleželo nějakému cizinci např. obchodníkovi, řemeslníkovi apod." 

 

 

Digitální vizualizace vzhledu pečeti