Jean-Léon Gérôme a Paestum

 

Jean-Léon Gérôme (1824-1904) byl francouzský malíř a sochař, jehož malířské dílo tvoří převážně historické scény a portréty. V roce 1843 se vydal se svým učitelem na cestu do Itálie, která ho zavedla až do Neapole a Pompejí. Navštívil také Paestum, ruiny starověkého města, které dnes nalezneme asi hodinu cesty jižne od Neapole.

 

Paestum bylo tehdy pro cestovatele relativně čerstvě objevené. Ruiny tří antických dorských chrámů, dodnes považované za jedny z nejzachovalejších na světě, stály zapomenuté v bažinaté krajině plné pasoucích se bůvolů (z této oblasti pochází slavná mozarella z bůvolího mléka). 

 

 

 

Gerome zhotovil v krajině plné much a komárů několik skic, které následovaly další v jeho pařížském ateliéru. Vždy na nich zachycoval motiv tzv. Neptunova chrámu s bůvoly pasoucími se v bažině před ním. V jedné scéně tak popsal nejdůležitějš prvky, které tvořily ráz tehdejší krajiny v okolí chrámů.

Výsledný olej o velikosti 65x81cm se v roce 2020 objevil v aukci, kde se prodal za 170000 EUR. Dnes se nachází v soukromé sbírce.

 

Zajímavostí je, že se umělci, navzdory jinak precizní kresbě, nepodařilo správně zachytit charakteristický tvar dorských sloupů a chrám jak na skicách, tak na obraze působí strnulejším dojmem, než ve skutečnosti je. 

 

Francesco Laurana - busta ženy

 

Francesco Laurana - busta ženy

Sádrový odlitek je kopií jedné z devíti známých mramorových portrétů žen od italského renezančního sochaře Francesca Laurany (1430? - 1502).

 

Dnes tyto portréty obdivujeme pro jejich vzácnost, citlivost a melancholickou náladu. Může se zdát, jakoby portrétovaná osoba ani nebyla člověkem, ale bytostí pocházející odněkud mimo čas a prostor.

 

  

Courtesy

 of Victoria and Albert Museum, London, 2023

 

Dívka byla ale hypoteticky identifikována jako Ippolita Maria Sforza, manželka neapolského krále Alfonse II.

Dutinu na prsou možná kdysi zakrývala kovová brož nebo přívěsek a kartuše mohla být původně popsána jménem portrétované.

Základna je zdobená klasicizujícími figurami s nejasným příběhem. Na mramoru přežívají zbytky rozsáhlé pigmentace, na sádře nám to ale připomíná jen vroubkované zdobení šatů. Je potřeba si uvědomit, že původně byly všechny Lauranovy busty polychromované. Dnes je to ale zřetelné jen na verzi v Kunsthistorische museum ve Vídni.

 

 

Courtesy of Royal Academy London

 

Mramorová socha byla po několika stoletích v zapomnění objevena ve venkovském sídle bohaté florentské rodiny Strozziů.

V roce 1887 jí zakoupil Wilhelm von Bode pro Berlínská muzea. O rok později pak bylo autorství sochy připsáno právě Francescu Lauranovi. Ačkoliv se někteří kritici domnívají, že minimálně některé z devíti portrétů jsou padělky, tak je Lauranovo autorství bráno jako platné a naše busta je jedna z těch, které pochyby nebudí.

 

Během požáru ke konci druhé světové války došlo k vážnému poškození originálu. Hlava byla oddělena od ramen a dekorativní základny. Hlavu dnes naleznete v Bode Museum v Berlíně. Zbytek pak v Moskvě v Puškinově státním muzeu.

 

 

Courtesy

 of The Pushkin State Museum of Fine Arts

 

Sádrový odlitek byl udělán v 80. letech 19. století.

V té době velmi populární berlínská busta je známá svými mnoha kopiemi. Odlitky byly tehdy aktivně vyhledávané. Reprodukce velkých děl sochařství a architektury se totiž považovaly za klíčové pro výchovu umělců. Dostaly se tak do mnoha institucí po celé Evropě, včetně pražské Akademie.

 

A proto mám jeden i já a píšu o něm svůj první příspěvek.

 

 

 

Zdroje:

Victoria and Albert Museum, London, 2023

Pushkin State Museum of Fine Arts

Royal Academy London