Zhang Daqien a "Splash ink"

Zhang Daqien (張大千) (1899-1983), jeden z nejdůležitějčích a nejznámějších umlěců 20. století narozených v Číně, vyvinul svou techniku zvanou "Splash ink" (český překlad nezní vůbec hezky) v 50. letech minulého století. Západní kunsthistorici rádi tvrdí, že se tak stalo kvůli jeho návštěvám Spojených států, kde byl konfrontován s obrazy abstraktních expresionistů. Zhang Daqien ale trval na tom, že k tomu byl donucen svým zdravotním stavem. V té době totiž čelil vážným problémům se zrakem a nedokázal se tak věnovat jakékoliv přesnější práci. Do 50. let byl proslulý svou schopností malovat v různých stylech starých mistrů a to do té míry, že dodnes odborníci jen s problémy rozlišují jeho kompozice od těch skutečně starých.

 

 

 

Technika Splash ink spočívala v tom, že na mokrý rýžový papír vyléval a cákal různé minerální pigmenty a kontrolovanou náhodou tak docílil téměř abstraktního efektu. Do čisté abstrakce se však nikdy nedostal. Rozpité skvrny symbolizovaly nějakou opravdovou věc. Vždy alespoň naznačil několika tahy skutečné objekty a jeho obrazy tak nikdy neztratily čitelnost.

 

 

 

Ačkoliv se nám dnes jeho přístup nemusí jevit jakkoliv originální, tak ve své době šlo v kontextu tradiční čínské malby o velký a odvážný krok.

Celý život Zhang Daqiena je nesmírně zajímavý a vydal by na mnoho stran textu.

Doporučuji proto shlédnout alespoň tento dokument. 

 

 

 

Bronzové nádoby z období dynastie Shang (商)

 

Doba bronzová v Číně začala zhruba na konci 17. století př. n. l. a trvala asi 1 500 let rozprostřena v několika dynastiích (úseky dějin Číny nazýváme většinou podle jmen tehdejší vládnoucí dynastie). Nás dnes bude zajímat jen dynastie Shang a konkrétně bronzové ritální nádoby, které se tehdy začaly objevovat.

 

Bronz se kromě zbraní odléval hlavně do rituálních předmětů. V těch se pak přinášely oběti předkům za účelem získání jejich požehnání. Z uspořádání a množství bronzů vystavených při ceremoniálech šlo rozlišit společenské postavení žehnané osoby. Bronzy byly zdaleka nejdůležitějšími rituálními předměty. Demostrovaly sílu, bohatsví a privilegovanost vládnoucí vrstvy. Ta jako jediná s jejich pomocí směla zprostředkovávat spojení s bohy. Bronzové nádoby byly často pohřbeny ve velkých množstvých spolu se zesnulými a díky tomu se nám dochovaly v hojném množství. (poznámka: za dynstaie Shang se běžně při pohřbech a obřadech praktikovaly lidské oběti).

 

 

Courtesy of © National Palace Museum, Taipei

 

 

Courtesy of © National Palace Museum, Taipei

 

Nádoby byly odlévány pomocí keramických forem postavených kolem hliněného modelu. Do forem se vymodelovaly vzory a ponechalo se mezi nimi takové místo, aby do něj bylo možné nalít rozžhavený kov. Každý kus byl jedinečný, protože keramické formy se musely před vyjmutím bronzu rozbít.

Co dělá tyto předměty tak úchvatnými, jsou precizní a složité vzory, které pokrývají jejich povrch. Na nádobách nacházíme často zredukované zvířecí motivy, které různě přecházejí do abstraktních tvarů a také jeden do druhého. Často se opakuje hlava zlé mýtické bytosti Taotie (饕餮). Zvířata a monstra z nádob také také různě vystupují nebo suplují roli držadel. V mnoha nádobách nalézáme rozluštitelné nápisy, které zaznamenávaly příležitosti, pro které byly vyrobeny. 

 

 

Courtesy of © National Palace Museum, Taipei

 

A nakonec jen připomenu, že ačkoliv na nás dnes díky tmavé patině působí bronzy velmi tajemně a svůdně, tak v době jejich používání takové nebyly. Místo toho si je musíme představit zlaté a nablýskané. Tmavou barvu dostane bronz až svou specifickou oxidací.

 

Courtesy of © National Palace Museum, Taipei

Chien nien (剪粘) - tradiční umění z recyklované keramiky

 

Chien nien (剪粘) - tradiční umění z recyklované keramiky

Přestože se glazované dlaždice používají na střechách čínských chrámů a císařských budov nejméně tisíc let, teprve za dynastie Qing (1644-1911) začali řemeslníci zdobit střechy chrámů složitými kompozicemi z keramických postaviček - tzv. chien nien. To doslova znamená "řezat a lepit" a vystihuje to docela přesně proces výroby barevných figurek.

Chien nien na střeše chrámu Jiying (景美集應廟) v Taipei.

 

 

Tradiční chien nien proměnil odpad v umění, protože figurky byly vyrobeny z vadných nebo rozbitých keramických a porcelánových misek. Řemeslníci nejprve smíchali vápno, azbest, sirup a občas i med a dostali tak měkkou a plastickou hmotu. Ta byla následně vymodelována na kostře z železného drátu do hrubých obrysů lidských postav, zvířat nebo rostlin.

Než figurka uschla, řemeslníci do ní zapíchali keramické úlomky, čímž jí dali konkrétní tvar a barvu. Kromě obličejů, které se vypalovaly a glazovaly zvlášť, tak vytvořili i celé scény zachycující cokoliv od mýtických tvorů přes stojící bohy až po bitvy z dávných časů.

Dnes se v nových a nedávno opravených chrámech místo staré keramiky častěji používá barevné sklo a místo prastaré směsi cement. Obojí je snadno dostupné a sklo se snadněji řeže a má jasnější barvy. Skleněné chien nien ale subjektivně působí v porovnání s tradičními poněkud lacině.

 

Dobrý příklad na střeše chrámu Quingshan (艋舺青山宮) v Taipei.

Poškozené chien nien na střešte chrámu Longshan (龍山寺)

v Taipei.

 

 

Přestože se zejména na Tchajwanu neustále opravují, rozšiřují a staví nové chrámy, tak hrozí, že brzy nezbyde nikdo, kdo by řemeslo olvádal na mistrovské úrovni. Na pevninské Číně nežije v současné době žádný mistr, na Tchajwanu pak pouze šest. I tomu nejmladšímu z nich je ale už přes 60 let. Chien nien je, alespoň se zdá, odsouzeno k postupnému úpadku. I nejlepší díla mají totiž životnost maximálně desítky let.

 

Novější skleněné chien nien na střeše venkovského chránu na Tchaj-wanu.