Fan Kuan - Cestovatelé mezi horami a potoky

Fan Kuan - Cestovatelé mezi horami a potoky

Je nejznámější dílo Fan Kuana a dost možná jeho jediné dochované (I zde se však objevují ojedinělé pochybnosti o autenticitě). Považujeme ho za stěžejní dílo čínského umění z přibližně 11. století našeho letopočtu (dynastie Song). Fan Kuan jím položil základ pro rozvoj čínské krajinomalby tak, jak ji dnes na západě známe. Krajina již netvořila pouze pozadí pro děj, ale stala se hlavním motivem.

 

Fan Kuan - Cestovatelé mezi horami a potoky (谿山行旅), tuš a pigment na hedvábí, cca 200cm x 0.75cm, ^[1]National Palace Museum, Taipei

Na malbě nalézáme typickou kompozici složenou z popředí, středního zamlženého plánu a pozadí.

Popředí je vyvedeno ostrými, dobře definovanými tahy štětce. Rozeklané balvany, různé druhy divokých stromů a křovin, sotva viditelní oslíci naložení nákladem a chrám na útesu jsou zachyceny živě a sebevědomě. 

 

 

 

Střední plán pak vyplňuje mlha pomáhající vyjádřit prostor. Čínská malba nepoužívá lineární ani atmosferickou perspektivu k popisu vzdálenosti. Místo toho si vystačí s technikou překrývání jednotlivých plánů a často mezi ně umísťuje právě mlhu.

Ta nás nakonec vede k tomu nejsilnějšímu prvku na obraze - k pozadí ve formě tajemné strmé hory s vodopádem.

Ta je težká, jakoby hrozila zhroucením a pohlcením všeho, co je pod ní. Celá je nakreslena hranatými, ale zároveň jemnými tahy, často podobnými dešťovým kapkám. V Čínské malbě umělec volí způsob práce se štětcem podle toho, co chce vyjádřit. Například se snaží simulovat geologické charakteristiky konkrétních skal a hor.. Kámen vždy nakreslí jinými tahy než například stromy. Jejich podstata je totiž úplně jiná.

 

 

Obraz v celkovém dojmu vybízí ke kontemplaci síly a majestátnosti přírody.

A já ho mám už 5 let vytisklý na velkem formátu a pověšený nad pracovním stolem.

Zdroje:

https://theme.npm.edu.tw/exh104/FanKuan/en/legacy.html

https://www.comuseum.com/painting/masters/fan-kuan/

https://en.wikipedia.org/wiki/Fan_Kuan

Chrám Panny Marie Sněžné v Praze

Kostel Panny Marie Sněžné založil v roce 1347 Karel IV.  jako budoucí korunovační chrám.

Podle původních plánů měl být 100 metrů dlouhý a klenba jeho hlavní lodi měla dosahovat impozantní výšky 40 metrů. Dokončen byl ale pouze presbytář (kněžiště), tedy malý zlomek plánované stavby. Ten byl vysvěcený a tedy uvedený v provoz v roce 1379.

 

Hypotetická rekonstrukce toho, jak mohl kostel vypadat, byl li by dostaven. (Autor: Vojtěch Dvořák)

 

Konstrukce hlavní lodi byla zahájena počátkem 15. století, ale přerušily ji husitské války. V té době zde zároveň působil kazatel Jan Želivský. Staveniště bylo nalezeno pod dnešním Jungmannovým pomníkem, takže je třeba si představit, že pokud by byl kostel dokončen, náměstí by se dnes celé nacházelo uvnitř chrámu.

Původní výška gotické křížové klenby dokončeného presbytáře dosahovala 34 metrů. Za velké bouře roku 1542 se ale téméř celá zřítila. Brzy poté byl chrám opuštěn. Léta páně 1603 předal Rudolf II. objekt františkánům. Ti hned následujícího roku začali s opravami a dali prostor zaklenout o něco níže posazenou renezanční síťovou klenbou. Zároveň s tím byla také zmenšena okna. Zbytky těch původních můžeme snadno vidět z Františkánské zahrady. S dnešní výškou 31,5 metrů i tak zaujímá kostel místo mezi nejvyššími chrámovými stavbami v Praze.

 

Pohled na kostel z Františkánské zahrady. Odtud jsou jasně vidět snížená okna.

Chrám panny Marie Sněžné v současnosti představuje úspěšnou syntézu gotiky, renezance a baroka. Barokní sochy a oltáře vertikální síly gotického interiéru neruší, naopak jej šikovně využívají a nutí návštěvnky dívat se vzhůru. Černozlatý barokní oltář je jeden z nejvyšších v Čechách a sám svou pyramidovou strukturou vybízí k pohledu až na vrchol, na kterém nalezneme monumentální scénu ukrižování Krista.

Pohled do interiéru se zmiňovaným oltářem.

 

"Když do prostoru kostela vejdete a trochu se uvolníte, budete cítit, jakoby Vás nějaká síla brala za límec a zvedala vzhůru. Je to krásný příklad účinku, jaký architektura na lidské smysly může mít."

 

 

Artemidin chrám na Korfu a západní průčelí

 Artemidin chrám na Korfu a západní průčelí

 

Artemidin chrám na ostrově Korfu datujeme do roku kolem 580 př. n. l.. Považujeme ho za první archaický chrám postavený celý z kamene (kromě dřevěného krovu) a zároveň za největší ve své době. Předtím stavěli staří Řekové spíše menší svatyně ze dřeva a hlíny. Stavitelé Artemidina chrámu kromě použití nového materiálu citlivě sladili jednotlivé prvky a položili tak základ pro vznik dórského slohu.

 

 

 

Dnes se nám ze samotného chrámu bohužel dochovaly jen základy. Co ale můžeme obdivovat v poměrně dobrém stavu je slavná socha medúzy ze západního průčelí. Naživo jí uvidíte v archeologickém muzeu na Korfu, což vřele doporučuji. Celé průčelí je vystavené v odděleném prostoru a jistě zaujme každého návštěvníka.

 

 

 

Medúza, nejdominantnější a nejdetailnější ze všech postav na sousoší, byla vytesána do odvážných tvarů s jasnými náznaky oblečení a obličejových atributů, včetně děsivého šklebu. Stylisticky se příliš neliší od jiných ztvárnění medúz z archaického období, výjimečná je ale obrovitostí (je skoro tři metry vysoká). V muzeu jakoby si vynucovala pozornost svou hrozivou přítomností.

Dva hadi jí trčí z hlavy, zatímco další se Medúze obtáčejí kolem pasu. Za jejím pravým ramenem nalezneme náznaky křídla, což opět odpovídá jiným zobrazením z té doby. Její nohy a ruce jsou pokrčené a formují jakousi svastiku. To naznačuje, že běží.

Další postavy se s zvětšující se vzdáleností od středu postupně zmenšují. Tu hned napravo od Medúzy identifikujeme jako Chrýsáóra, nalevo pak najdeme zbytky okřídleného koně Pegasa. Oba byli jejími dětmi a ačkoliv se narodili až po její smrti (vyskočili z díry po useknuté hlavě), jsou zde vyobrazení spolu s ní. Značnou část průčelí také vyplňují dve symetrické lvice, které spolu s Medúzou měly za úkol zastrašit jakékoliv zlo, které by chtělo chrám pošpinit. O zbylých postavách v rozích se domníváme, že zobrazují olympské bohy bojující s Titány. Jednu z nich považujeme za Dia, který drží blesk a je připravený zasáhnout svého nepřítele.

 

 

Celé sousoší bylo zcela jistě polychromované, na některých místech zlacené a vykládané polodrahokamy. Nic z toho se nám ale stejně jako u většiny dalších antických soch nedochovalo.

O Artemiďině chrámu dnes píšu, protože jsem kdysi po návštěvě Korfu vytvořil jeho hypotetickou rekonstrukci. Ilustraci přikládám.

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Temple_of_Artemis,_Corfu

https://www.thecollector.com/temple-artemis-corfu-medusa-head/

https://www.flickr.com/photos/orientalizing/50220087378

 

Otakar Lebeda - Horské oko v Krkonoších

 Otakar Lebeda - Horské oko v Krkonoších

 

Horské oko v Krkonoších, 1896, NGP, olej na plátně, 78 × 98 cm

Obrazy  ledovcových jezer v Krkonoších namaloval Otakar Lebeda (1877 - 1901) během posledního prázdninového pobytu v září 1896. Bylo mu tehdy pouhých 19 let. Obě plátna jsou příliš detailní, než aby byly dokončeny během jednoho sezení. Musel se tak buď na místa vracet nebo je po paměti domalovat někde jinde. 

 

...teď jsem právě od Malého jezera přišel z malování; vítr jen to fičí, dělám zrovna na plátno, ale div, že se mi to nepotrhá, jednou jsem ho již protrhl o kámen a bouřka chvílemi byla taková, blesky lítaly vedle mě přes vršek, že jsem zmokl na kůži... - Do dneška mám 3 studie, denně jednu a načatou velikou plachtu, s níž mám veliký kříž; nu nějak to jít musí!

 

Malé a Velké jezero najdeme dnes na území Polska. Lebeda je ztvárnil  několikrát a vždy zvolil neobvyklý pohled shora do hlubiny. Realistický záznam strmých kamenitých svahů spadajících k vodní ploše Malého jezera byl namalován nedaleko cesty, po které se dá jít i dnes. Výhled na Velké jezero pak už dnes na vlastní oči neuvidíte, leda byste porušili pravidla Národního parku a sešli ze stezky. To samozřejmě nedoporučuji.

 

Na mapě jsem vyznačil, kde to asi zhruba mohlo být. 

 

 

 

V červnu 1897 Lebeda absolvoval v krajinářském ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii, kde patřil k největším talentů. O čtyři roky později svůj život i nadějnou kariéru ukončil předčasně výstřelem z revolveru. Příčinou byla deprese a fyzické vyčerpání.

V rovině úvah se dá tvrdit, že pokud by to neudělal a pokračoval v malování v podobném duchu, tak by dnes mohl být považován za největšího z Mařákových žáků.

 

 

 

Velké jezero v Krkonoších, 1896, NGP, olej na plátně, 78 × 98 cm

 

 

P.S.:

Obrazy horských jezer patří od Lebedy k mým nejoblíbenějším. Před několika lety jsem se tedy při jedné návštěvě Krkonoš rozhodnul udělat svou vlastní verzi. Obraz je přiznanou poctou. 

 

 

Tomáš Honz, Maly Staw (Pocta Lebedovi),Olej na plátně, 65x75cm, 2019

 

Diego Velázquez - Las Hilanderas

 

Las Hilanderas, Olej na plátně, 220 cm x 289 cm, 1644-1648, Museo del Prado

Dnes velmi poškozené plátno, na němž #Velázquez pracoval minimálně 4 roky, zobrazuje mýtus o zápase mezi bohyní Athénou a smrtelnou ženou Arachné. Příběh byl v té době nejlépe znám z Ovidiových Metamorfoz, jejichž kopii měl Velasquez ve své knihovně. Podle Ovidia žila Arachne v zemi Lýdie a byla jednou z nejlepších tkalkyň, jaké kdy po světě chodily. Dovednost jí ale začala stoupat do hlavy a nezřídka tvrdila, že se její schopnosti vyrovnají těm bohyně Athény. Athéna jako patronka umění a řemesel byla sama zdatná tkadlena a když se k ní Arachnino troufalství doneslo, cítila se dotčena. Brzy poté odcestovala do Lydie, aby se s vychloubačnou dívkou střetla. Bohyně si tam nasadila masku staré ženy a v ní nejprve varovala Arachné, aby nesrovnávala svůj um s talentem nesmrtelné. Arachné nad tím mávla rukou a tak Athéna neměla jinou možnost než přijmout výzvu a s dívkou se v tkaní poměřit. Arachnina dovednost ale byla velká. V mnohém se její tapisérie nejen vyrovnala práci bohyně, ale dokonce jí predčila. Athénu přemohl hněv a nakonec Arachné proměnila v pavouka. A díky tomu dnes pavouci předou sítě a mají své řecké jméno.

 

Velázquez zasadil souboj do skutečného místa - tkalcovské dílny v královském paláci v Madridu. Athéna je tam zpodobněna jako stařena nalevo, Arachné pak jako mladá dívka vpravo - k nám otočená zády. Jejich konfrontaci ale můžeme vidět i v pozadí, kde jako na divadelním pódiu postává skupina dívek. Athéna se tam pyšně tyčí s nasazenou helmou a zdviženou pravicí, Arachné pak identifikujeme jako dívku s červeným šátkem naproti ní. Za tímto výjevem najdeme ještě pozadí - visí tam tapisérie s volně namalovaným motivem z Tizianova obrazu - Únos Evropy. V té době by ho každý na dvoře poznal, protože se nacházel v královské sbírce.

 

V 19. století byl Las Hilanderas nejkopírovanějším obrazem od Velázqueze v Pradu. Zastavili se u něj taková jména jako Renoir, Sargent nebo Sorolla. Poslední dva dělali své kopie dokonce ve stejný den. Malíři většinou nekopírovali celý obraz, ale jednu jeho specifickou část: dívku Arachné v popředí s nataženou rukou.

Renoir pak komentoval zoufalý technický stav obrazu: "Ta brilantnost se zdá být značně otupělá."

 

 

 

Velázquez byl evropskému malířství neznámý až od roku 1823, kdy se v Pařížském Louvre otevřely galerie se Španělským uměním. Několik obrazů od Velázqueze tam způsobilo malou revoluci a silně ovlivnilo další generace malířů. Více o tom někdy příště.

 

 

Tiziano Vecellio - Únos Evropy, Isabella Stewart Gardner Museum, Boston

 

 

Zdroje:

Museo Del Prado

The Andrapped Artist Podcast

Velázquez, Wildenstein Institute, José López-Rey, Taschen

DiegoVelazquez.org

Francesco Laurana - busta ženy

 

Francesco Laurana - busta ženy

Sádrový odlitek je kopií jedné z devíti známých mramorových portrétů žen od italského renezančního sochaře Francesca Laurany (1430? - 1502).

 

Dnes tyto portréty obdivujeme pro jejich vzácnost, citlivost a melancholickou náladu. Může se zdát, jakoby portrétovaná osoba ani nebyla člověkem, ale bytostí pocházející odněkud mimo čas a prostor.

 

  

Courtesy

 of Victoria and Albert Museum, London, 2023

 

Dívka byla ale hypoteticky identifikována jako Ippolita Maria Sforza, manželka neapolského krále Alfonse II.

Dutinu na prsou možná kdysi zakrývala kovová brož nebo přívěsek a kartuše mohla být původně popsána jménem portrétované.

Základna je zdobená klasicizujícími figurami s nejasným příběhem. Na mramoru přežívají zbytky rozsáhlé pigmentace, na sádře nám to ale připomíná jen vroubkované zdobení šatů. Je potřeba si uvědomit, že původně byly všechny Lauranovy busty polychromované. Dnes je to ale zřetelné jen na verzi v Kunsthistorische museum ve Vídni.

 

 

Courtesy of Royal Academy London

 

Mramorová socha byla po několika stoletích v zapomnění objevena ve venkovském sídle bohaté florentské rodiny Strozziů.

V roce 1887 jí zakoupil Wilhelm von Bode pro Berlínská muzea. O rok později pak bylo autorství sochy připsáno právě Francescu Lauranovi. Ačkoliv se někteří kritici domnívají, že minimálně některé z devíti portrétů jsou padělky, tak je Lauranovo autorství bráno jako platné a naše busta je jedna z těch, které pochyby nebudí.

 

Během požáru ke konci druhé světové války došlo k vážnému poškození originálu. Hlava byla oddělena od ramen a dekorativní základny. Hlavu dnes naleznete v Bode Museum v Berlíně. Zbytek pak v Moskvě v Puškinově státním muzeu.

 

 

Courtesy

 of The Pushkin State Museum of Fine Arts

 

Sádrový odlitek byl udělán v 80. letech 19. století.

V té době velmi populární berlínská busta je známá svými mnoha kopiemi. Odlitky byly tehdy aktivně vyhledávané. Reprodukce velkých děl sochařství a architektury se totiž považovaly za klíčové pro výchovu umělců. Dostaly se tak do mnoha institucí po celé Evropě, včetně pražské Akademie.

 

A proto mám jeden i já a píšu o něm svůj první příspěvek.

 

 

 

Zdroje:

Victoria and Albert Museum, London, 2023

Pushkin State Museum of Fine Arts

Royal Academy London